Lidstvo bylo od počátku prodchnuto úžasem a religiozitou. Po staletí vystupuje jedna filosofie za druhou a všechny bez ustání vysvětlují úžas a tajemství, protože lidstvo od počátku hledá smysl života. Ti, kteří neznají úžas nad životem a popírají volání světla, ti jsou omezeni na pouhý rozum. Nepřijali totiž síly Ducha, a tak nevědí, za jakým účelem byli stvořeni a kým. Jejich vněmy, závislé na smyslech, se téměř rovnají vněmům nerozumných živočichů. Jejich povaha je směsí vášně a pudu. Nežasnou nad tím, co stojí za úvahu a zamyšlení, věnují se slastem a žádostem těla a domnívají se, že k tomu byl člověk vyvolán do existence. Člověk je obdařen rozumem, aby mohl poznávat a aby se mohl "zodpovídat". Člověk obdržel též svobodnou vůli – a prostřednictvím Ducha se může pozdvihnout ze svého živočišného stavu k opravdu lidskému bytí.
Starodávné mýtické symboly často vyjadřují intuitivní vhledy do lidského bytí. Nejbohatší symbolika je k nalezení právě v náboženství, v mytologii a dalších systémech, které se zabývají duchovní stránkou života. Při práci s neznámem, absolutnem a nekonečností se člověk totiž vydává mimo oblast, která lze vyjádřit slovy a pouhým vysvětlením (mystický prožitek se nedá vyjádřit prostým popisem). Symboly nám tak pomáhají vyjadřovat či vyvolávat myšlenky a intuitivní spojení mezi různými oblastmi života.
Mezi nejznámější posvátné egyptské symboly patří Reovo oko a Horovo oko, egyptský kříž Anch (Ankh), Smyčka života, Tet (Esetina krev), prsten Šen, žezlo (hůl) Vas, Skarabeus (symbol obnovy života), symbol Ka (znázornění nesmrtelného ducha), Ba (symbol duše), Onen svět (symbol znovuzrození a podsvětí), sloup Djed (symbol plodnosti, trvání a stálosti), Pštrosí pero (symbol lehkosti a beztíže), Lotosový květ (symbol transformace a cesty z temnoty). Tyto symboly bylo zvykem mezi sebou kombinovat a zhotovovat z nich ochranné amulety.
Anch (Ankh)
Anch (někdy nazýván též nilský kříž nebo koptský kříž, příp. crux ansata) byl symbolem věčného života a věčné existence. Může se také jednat o magický uzel. V horní části kříže je symbol oplodněného vejce, jež je výrazem budoucího zjevení Života. Anch je zároveň egyptský hieroglyf, který znamená život, narození, znovuzrození, oživení nebo nesmrtelnost, ztělesňuje životodárné vlastnosti elementů vzduchu a vody. Jeho tvar připomíná lidské tělo s rozpaženýma rukama a smyčka v horní části kříže představuje hlavu. Koptskými křesťany v Egyptě byl převzat jako kříž. V mnohých zobrazeních nesou bohové Anch v ruce nebo jím obdarovávají lidi. Velmi často bývá vyobrazován v souvislosti s bohyní Isis, která byla patronkou života. Zachovalo se mnoho prstenů a amuletů s jeho vyobrazením. V některých spisech je Anch zmiňován jako klíč k podsvětí (I v současném Egyptě mají též četní hlídači památek klíč s rukojetí ve tvaru značky anch.).
Anch: Obraz pupku, jenž spojuje nový život a jeho zdroj výživy a růstu. V archaické podobě jsou smyčka i její pokračování spojeny s roztaženýma rukama provazem uvázaným uprostřed. Anch symbolicky představuje život a živé bytosti a dar životní síly. Pokud jej přináší božstvo, znamená to přenos božského životního principu na příjemce.
(zdroj: Posvátná tradice ve starém Egyptě, Rosemary Clarková, Volvox globator, 2016, str. 37)
vlevo: Anch, vedle: kombinace symbolů Anch, hole Vas a rukou Ka, druhý zprava: Anchy zavěšené na sloupu Džed a rukou Ka
Tijet (tet, tyet, tit) – Esetin uzel - Esetina krev
Tijet je nábožensky i ikonograficky svázaný se bohyní Eset. Tento znak, nazývaný Esetin uzel nebo Esetina krev fungoval jako ochranný amulet, zpřítomňující moc bohyně. Původně snad šlo o "magický" uzel nebo nějakou formu "tampónu" zachycujícího menstruační krev. Tijet je někdy k Esetě doplňován jako atribut, jindy však mohl zastupovat bohyni samotnou.
(zdroj: Brána nebes: Bohové a démoni starého Egypta, Jiří Janák, Libri, 2005, str. 57)
Podle legendy bohyně Eset ronila nad svým zemřelým manželem Usirem krvavé slzy, které se proměnily v karneol a ten se vytvaroval do podoby amuletu, tzv. Esetina uzle. Amulet pak Eset připnula na Usirův krk jako ochranu na cestě do posmrtné říše. Esetin uzel slouží jako hieroglyfický znak pro slovo tet s významem amulet či kouzlo. Tento symbol byl většinou přikládán k zemřelým jako amulet. Poukazuje na věčně se obnovující sílu života.
(zdroj: S Teodorem nejen o hieroglyfech, Václav Loukota, Volvox globator, 2012, str. 27)
Šen – Snw (šenu) – kruh, obvod, hranice
Šen je symbol času a zároveň glyf pro "věčnost". Amulet se šenem dávali Egypťané mrtvým do hrobky pro zajištění boží ochrany a věčného života. Šen má tvar prstenu a jej zároveň hieroglyfická značka. Kruh je ve spodní části zauzlený a symbolizuje nekonečnost a věčnost. Šen zároveň symbizuje slunce dotýkajícího se země a vyjadřuje spojení mezi nebem a zemí.
(zdroj: S Teodorem nejen o hieroglyfech, Václav Loukota, Volvox globator, 2012, str. 47)
Šen je prázdný kruh připoutaný provazem k horizontální bázi, připomínající hada Urobora. Kruh představuje udržování přírodních sil skrze cyklické periody, připoutané k rovině manifestace. Odkazuje k bezčasému času, nekonečným periodám a věčnosti v hieroglyfickém písmu. V umění a architektuře byl Šen přítomný u postav – božských i lidských – které završily řadu transformací.
(zdroj: Posvátná tradice ve starém Egyptě, Rosemary Clarková, Volvox globator, 2016, str. 37)
Kruh vede zpátky do sebe, a je proto symbolem jednoty, absolutna a dokonalosti; v souvislosti s tím i symbolem nebes v protikladu k zemi a duchovního protikladu k hmotnému. V magických praktikách slouží kruh a kruhové amulety jako účinný symbol ochrany proti zlým duchům.
(zdroj: Slovník symbolů, Udo Becker, Portál, 1992, str. 132–133)
Sloup Djed (Džed)
Djed (Džed) je vertikální sloup, připomínající páteř, který reprezentuje spojení s věčným zdrojem světla (KA), který proudí do naší světelné (energetické) nádoby. Djed tedy symbolizuje receptor pro světlo vědomí.
Prvotní význam sloupu djed (džed) není zcela jasný. Snad se jednalo o osekaný strom se čtyřmi pahýly na každé straně, které však v pravidelném vegetačním cyklu rozkvétají. Sloup pravděpodobně představoval strom života, který se neustále obnovuje.
Hieroglyfický znak Djed znamená trvat, být pevný, stabilní.
(zdroj: S Teodorem nejen o hieroglyfech, Václav Loukota, Volvox globator, 2012, str. 101–103)
Dd (džed) = trvat, být pevný, být stabilní (džed zároveň vyjadřuje plodnost a energii)
Druhý obrázek zleva: Částečně personifikovaný sloup džed, považovaný za Usirovu páteř, na jeho rukou jsou zavěšeny anchy a nad hlavou drží hada uzavřeného v kruhu, papyrová Kniha mrtvých Amun-Reova kněze Chensumoseho (XXI. dynastie).
V Abydu se každý rok slavil Usirův svátek, ve kterém se vyjadřoval příběh o Usirově životě, smrti a vzkříšení formou dramatických rituálů či kultovních her. Ve velkém průvodu se vynášela Usirova socha v posvátné bárce z chrámu na pohřebiště, aby se donesla až k domnělému Usirovu hrobu. Zde zůstávali už pouze kněží a zasvěcení lidé, kteří trávili u hrobu celou noc a prováděli zvláštní rituály, takzvaná mystéria. Během nich se snažili duchovně sestoupit do říše zemřelých a posléze se s ním vrátit zpět do života. Jakousi obdobu můžeme sledovat u křesťanských velikonočních rituálů, kdy křesťané rozjímají o Ježíšově utrpení, smrti, sestupu do podsvětí a vzkříšení. Také zde vznikla tradice prodlévání u božího hrobu či provozování kultovních dramat, např. pašijových her a podobně. Smyslem těchto svátečních rituálů nebylo pouze vyvolat estetický, kulturní či psychologický zážitek. Mysteria otevírala přímou cestu k Usirově boží síle, která přemáhá smrt. Každý poutník toužil být napojen na tuto životodárnou moc. Na konci tohoto svátku probíhal obřad vztyčení sloupu džed, který představoval Usirovo zmrtvýchvstání a vítězství nad zlem.
(zdroj: S Teodorem nejen o hieroglyfech, Václav Loukota, Volvox globator, 2012, str. 101–103)
Ka
Duchovně-duševní síla živé bytosti byla označována jako Ka a symbolizována dvěma pozdviženými pažemi. Ka bylo v nejstarších dobách označením pro mužskou oplodňující sílu a přenášelo se z otce na syna. Tím se stalo nejen nositelem životní síly, nýbrž také strážcem dědictví a dědičnosti. Už záhy se ale jeho význam rozšířil na společné duchovní a duševní síly svého nositele a bylo chápáno jako éterické tělo, které se rodí současně s tělem fyzickým a po jeho smrti žije dál. Tak byl pojem „zemřít“ popsán také slovem „jít ke svému Ka“.
(zdroj: Egyptské symboly, Heike Owusu, Fontána, 2003, str. 169)
Abstraktní pojem, vyjadřující snad životní sílu (původně souhrn spíše tělesných schopností, zejména plodivé síly, později i duševních vlastností) lidí i bohů jako jednu ze základních složek jejich existence, která vznikala v okamžiku jejich zrození a trvala i po jejich smrti. Podle některých dokladů lze ka chápat jako dvojníka. Šlo o důležitý prvek posmrtné existence. Spojením „ka“ a „ba“ vznikala ideální forma posmrtné existence.
(zdroj: Encyklopedie starověkého Egypta, Verner, Bareš, Vachala, Libri, str. 236)
Ba (symbol duše)
Ba je výraz, překládaný dnes často termínem "duše", znamenal původně božskou či nadpřirozenou moc a sílu. Jedná se o pozemský projev božské moci. Ba bylo také spojováno se světlem a hvězdami. Bohyně Nut (nebezská klenba) byla někdy označována za "Chabaus" - ta, která má tisíc bau (bau je plurál od ba). Bau také napomáhali králi při překonávání nástrah smrti – staví pro něj žebřík a starají se o jeho výstup na nebesa. Stejně jako ba bohů bylo i ba krále chápáno jako projev moci a síly, především v textech určených zemřelému panovníkovi. Nejpozději od počátku Střední říše je tento pojem (ve stejném významu) spojován i s vládcem žijícím. Od konce Staré říše a počátku První přechodné doby je ba spojováno i s prostými lidmi, je chápáno jako zosobnění psychických i fyzických sil člověka, jeden ze způsobů existence, v němž jednotlivec pokračuje v životě i po smrti. Podle těchto představ přichází ba k plnému životu po smrti člověka a (pokud byly pohřební rituály a oběti provedeny správně) plní všechny životní funkce a užívá záhrobního života (jí, pije, volně se pohybuje nebezskými kraji, odpočívá ve stínu hrobky...). Ba je částečně vázáno na obětiny a tělo v hrobce, které každou noc navštěvuje.
Hieroglyf používaný k zapsání ba byl znak v podobě ptáka (snad čápa sedlatého). Od Nové říše je ba zastupován na vyobrazeních i v písmu jiným ptákem (pravděpodobně sokolem) s lidskou hlavou, jemuž jsou v některých případech doplněny ruce, které v adoračním gestu upíná ke slunečnímu bohu.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, str. 37–40)
Staroegyptská představa ba se zdá být podobná našemu principu osobnosti. Ba je nefyzický prvek, díky němuž je lidská existence jedinečná. Je možné, že v sobě zahrnuje také morální podstatu motivace a jednání každého člověka. Ba bylo považováno za mnohem mobilnější než ka a umožňovalo přemísťování zesnulého v posmrtném životě.
(zdroj: Egypt: bohové, mýty a náboženství, Lucia Gahlin, 2001, Rebo productions, str. 191–203)
Nebeská bárka
Nebeský žebřík a schodiště
V textech pyramid stál nebeský žebřík pod Reovou ochranou a býval spatřován v paprscích slunce. Jiná pojetí v něm viděla provazový žebřík, jehož štěřiny (postranní části) byly označovány jako sloupy džed. Nejprve byl žebřík přiřazován k Usirovi, bohu vzkříšení a stoupání. On sám se dokonce stává symbolickým žebříkem pro věřící. Texty pyramid hovoří také o žebříku, po jehož příčkách vytvořených pažemi bohů stoupá zemřelý k nebi. V knize mrtvých (kap. 153) se píše: "Vstupuji na tvůj žebřík, který pro mne udělal můj otec Bezbřehá záře..." Podle knihy mrtvých (kap. 98 stojí "po obou stranách nebeského žebříku duchové světla". Zemřelým se někdy dával do hrobu i model žebříku.
(zdroj: Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů, Manfred Lurker, Knižní klub, 2003, str. 123–124)
Už ve starém Egyptě byl žebřík a schodiště symbolem nanebevstoupení. Jedno staré vyobrazení ukazuje Usira jako "boha na nejvyšším stupni schodiště", čímž je symbolizováno jeho vzkříšení po smrti. Pravděpodobně představuje Džoserova Stupňovitá pyramida v Sakkáře schodiště, které mělo zemřelému králi usnadnit výstup na nebe. I prapahorek, s jehož vynořením z praoceánu Nun začíná stvoření světa, mohl být zobrazován jako schodiště. Do hrobu byl mrtvému dávaný amulet, který byl napodobeninou schodiště – symbol naděje na nový život.
(zdroj: Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů, Manfred Lurker, Knižní klub, 2003, str. 168)
Hůl Vas (žezlo Vas)
Hůl Vas byla ve starém Egyptě symbolem duchovní síly, moci a autority. Pouto mezi smrtelným světem a podsvětím. Bývala atributem bohů, faraonů a kněží. Je pravděpodobné, že to byl nástroj symbolizoval probouzení a ovládání tzv. „hadích sil“. Ten, kdo hadí síly probudil a ovládl, ten disponoval duchovní mocí a měl schopnosti vykovávat správu země a mohl zastávat vysoké funkce.
Hůl byl předmět používaný ve starém Egyptě nejen k boji či práci, ale také jako odznak úřadu a moci. Hole proto také tvořily důležitou součást pohřební výbavy. Nejčastěji se zhotovovaly ze dřeva, byly zakřivené či dole rozštěpené, dlouhé či krátké. Z pozdější doby jsou doloženy také hole z elektra, ebenu a jiných vzácných materiálů.
(zdroj: Encyklopedie starověkého Egypta, Verner, Bareš, Vachala, Libri, 2007, str. 217)
Horovo měsíční oko (iret heru)
Horovo oko = oko vedžat je všudypřítomným symbolem starověkého egyptského umění - spojovaným s bohem Horem. Ve starověkém Egyptě představovalo „vše vidoucí oko“ a zároveň představovalo celistvost, sílu, uzdravování a dokonalost. Slovo vedžat znamená "celistvý". Starověké lodě mívali často symbol Horova oka na přídi pro bezpečnou plavbu po moři. Od Egypťanů převzali tento ochranný symbol i Féničané a Řekové. Již na fénických lodích od roku 750 před Kristem a později na řeckých lodích od roku 250 před Kristem se na přídě plavidel malovalo Horovo oko, které mělo dávat pozor na nebezpečí a mělo sledovat kam loď míří.
Horovo oko – vedžat ve spojitosti s Ureem a bohyní Nebthet (v podobě supice) bývalo oblíbeným talismanem. Ten symbolizoval především zdraví, sílu, dokonalost, oddanost a zmrtvýchvstání. Používal se i proti uhranutí. Egypťané věřili v jeho obrovskou sílu a proto nechyběl v žádné domácnosti. Dochovalo se nám nepřeberné množství těchto symbolů v různých podobách.
Horovo měsíční oko je zmíněno v příběhu o boji mezi Horem a Sutechem, v němž sokolí bůhpřijde o své oko (nebo dokonce o obě). Zrak mu je navrácen (podle některých textů prostřednictvím Hathory, podle jiných díky Thovtovi. Aspekt mizejícího a obnovujícího se zraku se stal hlavním motivem Horova oka, které je v tomto směru nazýváno vedžat (úplné či zdravé). Bylo často zobrazováno v náboženských scénách, na magických objektech i na předmětech pohřební výbavy jako lidské oko s jistými znaky oka sokolího.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, str. 87–88)
Reovo sluneční oko
Oko slunečního boha Rea, o kterém se dočteme v mýtu Zkáza lidstva.
Vedle příběhu o Horově oku existuje (poměrně analogický) mytologický příběh pojednávající o tom, jak se bůh Šu a bohyně Tefnut ztratili ve vodách praoceánu. Bůh Atum (případně Re či Re-Atum) proto vyslal své oko, aby je nalezlo. To svůj úkol splnilo, ovšem Atum si mezitím stvořil oko nové. Původní oko, které po svém návratu shledalo, že je jeho místo obsazeno, se rozplakalo a z těchto slz (remic) povstali první lidé (remec). Stvořitel nakonec nešťastné oko vyvýšil a učinil je ureem (posvátnou kobrou) na svém čele.
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, str. 36)
Ach (zářící)
Jedna z forem lidské (i božské) osobnosti obdařená božskými schopnostmi, ve které zesnulý po smrti existoval na onom světě. Termín s mnoha významy, od kterých bylo odvozeno několik pojmů vztahujících se především k posmrtné existenci a nadpřirozené moci. Pojem ach bývá obvykle překládán jako duch – či blažený zemřelý nebo zářící duch – představuje tajemnou a mocnou formu bytí. Nejedná se o jednu ze složek bytosti, nýbrž o její komplexní projev - představující sílu, moc a dovednosti tajemné podstaty a skryté účinnosti. Ach je formou bytí, kterou na sebe brali blažení zemřelí – nikoliv zatracení mrtví (mutu). V křesťanství by tomuto pojmu odpovídal pojem anděl.
Hieroglyfickým znakem termínu ach je ibis skalní (Geronticus eremita), což je stěhovavý pták. Nejedná se však o zachycení ach v jeho pravé podobě, nýbrž o zástupné zobrazení pomocí jeho hieroglyfického znaku. Ve svém kosmickém aspektu se achu zjevují na noční obloze v podobě hvězd, a to především těch, které nezapadají za obzor a věčně se podílejí na nebeském cyklu.
Achu (tj. plurál od ach) zastupují jednu ze tří základních sfér moci, jež tvořili bohové, achu a žijící lidé. Achu jsou nadpřirozenými bytostmi nebes a zásvětí, které nadále působí na dění tohoto světa. Achu mohli trestat, pokud se někdo provinil proti nim nebo proti řádu světa. Mezi živými a zemřelými existoval úzký vztah vzájemné závislosti, který byl jedním z pilířů kultury starověkého Egypta. Od Střední říše se pojem ach stále více blížil významu "duch – strašidlo".
(zdroj: Brána nebes, Bohové a démoni Starého Egypta, Jiří Janák, Libri, str. 18–19)
Ax (ach) = duch, blažený zemřelý
Pštrosí pero (Maat)
Bílému pštrosímu péru byla všeobecně přisuzována lehkost a beztížnost. Bylo elementem vzduchu a zároveň je také označením bohyně Maat, která řídila kosmickou rovnováhu a vztahy mezi lidmi a bohy. Tento symbol se hojně vyskytuje na hrobních nápisech ve spojitosti s obřadem vážení srdce. Při tomto posmrtném soudu musel zesnulý prokázat, že během celého svého života žil v souladu s řádem maat. Na jedné misce vah bylo srdce zemřelého a na druhé misce vah jako protiváha pštrosí péro bohyně Maat. V případě pozitivního výsledku vážení se stal zesnulý "blaženým zesnulým = ach" a přešel do zásvětní říše. V opačném případě spolkla jeho srdce Amemait (velká požíračka) a dotyčný se stal definitivně mrtvým.
(zdroj: Egyptské symboly, Heike Owusu, Fontána, 2003, str. 185)
Druhý obrázek zleva: Bohyně Maat (zosobnění pravdy, řádu a spravedlnosti), nosila na hlavě pštrosí pero.
Zatočené pero je prostředníkem rezonance a vibrace.
Achet (horizont – obzor)
Obzor byl spojnicí nebe a země a také místem, kde docházelo ke vzkříšení slunce a odkud na svět přicházeli bohové a mocní zemřelí (ach). Spojení kosmických sfér nebes, země a podsvětí.
(zdroj: Stvořené pro věčnost,: největší objevy české egyptologie, Miroslav Bárta a kol., vydala Univerzita Karlova, 2021, druhé vydání, str. 349)
Lotosový květ
Velmi důležitý spirituální symbol nejen v Egyptě, ale i v budhismu a v dalších náboženstvích. Byl uctíván jako znak duchovního osvícení. Symbolika lotosového květu představuje čistotu, transformaci a cestu z temnoty. Květ vyrostl z temné, blátivé vody materialismu, aby mohl rozvinout své okvětní lístky na slunečním svitu. Tento symbol je také silným znamením oddělenosti, a to díky kapkám vody, které snadno stečou z povrchu květu. Vykvétá nad hladinou čistý a zářivý. Podle mýtů napříč kulturami byl právě lotos prvním květem, který se objevil na světě.
Vpravo je znázorněn had ve spojení s lotosem (Astronomický strop v Dendeře)
Lekníny (zavírající večer své květy) se ponoří do vody tak hluboko, že na ně lidská ruka nedosáhne. S úsvitem se opět vynořují, obracejí se k východu a rozvíjejí se. Mytologicky je červený leknín, lotos, "květem, jenž vznikl na začátku" a vynořil se z praoceánu Nun, zároveň však také "vzešel ze světla". Květina má stejně blízko k vodě i ohni, k chaotické temnotě a božskému světlu. Lotos vynořující se z temnoty se stává symbolem slunce vylupujícího se z noci. Sluneční bůh vyvstávající na lotosovém květu z praoceánu byl pro Egypťany důvěrně známou představou. V 15. kapitole Knihy mrtvých se objevuje Re jako "dítě vystupující z lotosu". Když chce být v 81. kapitole mrtvý proměněn v posvátný lotosový květ, je to výraz naděje a znovuzrození. Zvláště modrý lotos byl považován za posvátnou rostlinu. Na četných malbách v hrobech Nové říše je vidět, jak se zemřelí těší z jejich vůně. Byl nalezen portrét hlavy krále Tutanchamona, jenž se pozvedá z lotosového květu. Především je však lotos květinou boha Nefertema.
(zdroj: Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů, Manfred Lurker, Knižní klub, 2003, str. 112)
Skarabeus – Cheprer
Skarabeus platil za aspekt tvůrčího boha Atuma. Byl symbolem vznikání ze sebe samého, byl uctíván Cheprer, to jest "Vznikající ze sebe". Stejně jako brouk před sebou valí kuličku trusu, tak kutálí Chepret po nebi sluneční kouli. Egypťané věřili, že brouk vzniká sám ze sebe z kuličky trusu (ta ve skutečnosti slouží jen jako ochrana vajíček a larev). Dále se zdálo, že tento druh hmyzu má jen samečky, a že jejich potomstvo se rodí bez oplodnění z jejich kuličky trusu. Tím se stal symbolem stavitele světa, který vznikl sám ze sebe. Jeho amulet (ze steatitu nebo fajánse) byl přikládán k mrtvým jako symbol nového života a kladen do místa srdce. Na břichu amuletu býval tento nápis: "Nechť tvé jméno přetrvá, nechť se děti stanou tvou součástí."
(zdroj: Egyptské symboly, Heike Owusu, Fontána, 2003, str. 167)
(zdroj: Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů, Manfred Lurker, Knižní klub, 2003, str. 170)
Uroboros
Uroboros je prastarý symbol, který se objevuje snad ve všech kulturách. Objevuje se u starých Egypťanů, u indiánů kmene Navajo. Najdeme ho také ve Zjevení sv. Jana a zvláště u gnostiků a ve starých alchymistických traktátech. Uroboros je stočený had do kruhu, který požírá svůj vlastní ocas a symbolizuje vývoj, který se uzavírá sám v sobě. Obsahuje v sobě myšlenku uzavření času, myšlenku pohybu, pokračování, samoplození a také představu věčného návratu. Sjednocení dvou protilehlých principů, nebe a země, pozitivního a negativního. Symbol věčného koloběhu všeho dění, kde smrt, rození a zánik jsou jen stádia věčného pohybu. V tomto koloběhu věčnosti se nic neztrácí, ale naopak stále navrací.
(info z knihy: Božská proporce v geometrii a v číslech, Léonard Ribordi, Volvox Globaror 2017, str. 89)
Uroboros je i symbolem Velké Matky, tj. přírody, egyptské Ísidy, která je věčnou dělohou, ale i věčným hrobem všeho živého, a to, co pohlcuje, znovu vydává životu. Uroboros je v tomto smyslu symbolem věčného života, který nemá počátek ani konec. V alchymii uroboros reprezentuje jednotu hmoty, v hermetismu univerzální fluidum oživující vše jsoucí, tedy astrál a neustálé obnovování přírody. Se symbolem urobora, z něhož vyplývá, že svět je uzavřený kruh, ve kterém probíhají změny, i když do něho nic nevstupuje, úzce souvisí desáté arkánum tarotu "Kolo osudu".
(Zdroj: Lexikon magie, Milan Nakonečný, Argo 2009, str. 448)
Tématika starověkého Egypta mě neuvěřitelně baví (čím se tomu věnuji déle, tím víc mne to těší). Linoryty pozvolna přibývají, průběžně je doplňuji. Ze všech vystavených motivů je možné po domluvě vyrobit razítko libovolných rozměrů apod.
Hadi ve starověkém Egyptě
Staroegyptští bohové