Hadi a draci v Mezopotámii

Drak a had je v podstatě tentýž symbol. Oba jsou spojeni s energií i tajemstvím. V pohádkách ukrývají poklad, bývají v kořenech vzácného stromu nebo jsou nositeli jablka poznání... Jsou to strážci podsvětí, jeskyní a skal. Ve starověké Mezopotámii (podobně jako v ostatních starověkých kulturách) mají draci i hadi mnoho podob i jmen – a ztělesňují zlé i dobré síly. Jsou zároveň ztotožňovány s bohy, případně jsou prostředníky mezi světem duchovním a fyzickým. V některých formách a kombinacích vyjadřuje had nebo drak symbol nevědomí, v jiných je symbolem „temných sil“. Jeho symbolická hodnota závisí mimo jiné na jeho barvě a dalších znacích.

 hadi-mezopotamie

Draci v Mezopotámii

 

Dračice Tiamat

Dračice Tiamat personifikovala slaný oceán. Jejím manželem byl Apsú, personifikace sladkého oceán.

tiamat

Epos Enúma eliš pojednává o stvoření bohů a o souboji Tiámat s Mardukem
Epos Enúma eliš patří mezi hlavní akkadské a sumerské mýty. Po oddělení nebe a země existovaly jediné bytosti: Apsú a Tiámat. Apsú zosobňoval sladké podzemní vody a Tiámat slané vody. Apsú a Tiámat byli považováni za dvojici muže a ženy. Zplodili řadu bohů včetně Anua (An), Anuova syna Eu (Enki) a (zřejmě) další božstva, jejichž činnost Apsúa tak rozzlobila, že se rozhodl je zničit (přes Tiámatin protest). Když Enki zabil Apsúa, Tiámat se rozhodla, že se pomstí, a se svým bojovníkem Qinguem, považovaným za jejího milence, stvořila jedenáct nestvůr. Nakonec Marduk, bojovník mladších bohů (v asyrské verzi je jeho jméno nahrazeno jménem Aššura), porazil nestvůry Qingua a zničil Tiámat. Rozsekl jí lebku svým žezlem. Stál přitom na jejích „dolních částech“. Rozlomil ji na dva kusy „jako sušenou rybu“. Jednu půlku použil k tomu, aby zastřešil nebesa a druhou na vytvoření země: její prsa vytvořila hory, z očí jí vytékal Eufrat a Tigris, z jejích slin vznikla oblaka. I když je Tiámat v některých aspektech popisována v antropomorfních pojmech, je obtížné utvořit si přesný obraz toho, jak si ji autor eposu představoval. Z jiných pasáží vyplývá, že slané mořské vody byly v ní. 
(info z knihy: Bohové, démoni a symboly starověké Mezopotámie: J. Black, A. Green, 1999, Volvox Globator, str. 205)

 


  

Drak Muškuššu „zuřivý had“


Mardukův drak Muškuššu byl původně druh Ninazua, boha města Ešnunny. „Zdědil“ jej pak bůh Tišpak, když nahradil Ninazua jako městského boha v akkadském a starobabylonském období, a v Lagaši začal být spojován s Ninazuovým synem Ningišzidou. Možná se po Chammurabiho dobytí Ešnunny tento tvor přeměnil na draka boha Marduka a později Nabúa. Dobytí Babylonu asyrským králem Sennacheribem (který vládl 704–681 před n. l.) přineslo tento motiv do Asýrie, kde se stal zvířetem státního boha Aššura, Ellila (Enlil) a dalšího boha, s největší pravděpodobností Nabúa.
(info z knihy: Bohové, démoni a symboly starověké Mezopotámie: J. Black, A. Green, 1999, Volvox Globator, str. 81)

drak-muskussu

Muškuššu a Marduk v Bibli – 14. kapitola knihy Daniel  – příběh "Bél a drak" 
Daniel znal podrobnosti o starověkém Babylóně. U Daniela čteme, že Nebukadnesar postavil velkou sochu, kterou měli všichni lidé uctívat (šlo o babylónského boha Béla – čili Marduka). Kněží předstírají, že obětované jídlo této soše pojídá Bél sám, ve skutečnosti však z těchto pokrmů žijí oni sami se svými rodinami a dětmi. Daniel tento podvod odhalí, kněží jsou popraveni a modla Béla, jemuž je prokazována božská úcta, je zničena. Pak zahubí i Bélova draka.
Pobouří však tak lid, který žádá po králi, aby jej popravil. Daniel je uvržen do lví jámy. Prostřednictvím proroka Abakuka je však po šesti dnech zachráněn. Sedmý den poznává sám král, kdo ve skutečnosti Daniela osvobodil, a získá si tak jeho úctu.

 


 

Drak Mušmahhu

Ninurtův boj s drakem Mušmahhu: Sedmihlavé hadí monstrum, detail z gravírované plakety z raně dynastického období.
Objevuje se v mytologických textech, jedná se o sedmihlavého draka – hydru, kterou zabil bůh Ningirsu nebo Ninurtu. 
(Heslo „Zabití hrdinové“ v knížce Bohové, Démoni a symboly starověké Mezopotámie, Volvox Globaror, str. 82 a 218)

musmahhu

 


 Bohyně Atirat, Ašera

Její jméno je vykládáno jako „ta, která následuje“ (svého manžela) nebo „ta, která kráčí po (moři)“ nebo „ta, která měří“ (osud), nejčastěji však „místo“ ve smyslu „posvátné místo, svatyně“. Jejím dalším jménem je Kudšu „svatyně“ a byla také nazývána „Ašéra, paní moře“, „Ašéra z Tyru“ nebo „Elat (bohyně) ze Sidónu“.

V Mezopotámské tradici první zmínky o Ašeře pochází již z 3. tisíciletí před Kristem, z městského státu Ugarit (stát na pobřeží dnešní Sýrie), kde byla známa jako Atiratu či Arirat.

Semitská bohyně lásky stojí na lvu, v každé ruce drží gazelu a za zády se jí křižují hadi. Byla manželkou boha jménem Elkunirsu. V Egyptě splynula s bohyní Kadeš, ve Fénicii s Ašoret, AnátTinit (které byly chápány všechny tři jako jedna bohyně).

Podle ugaritské mytologie byla Ašéra matkou a stvořitelkou bohů a manželkou boha nebes Ela, s kterým zplodila sedmdesát bohů. Byla zobrazována nejspíše jako stará vážená dáma v dlouhé róbě. Koncem 2. tisíciletí před Kristem počala splývat se svou dcerou Anát, manželkou Baala, přičemž Anát s  Baalem poté nahradili Ašéru a Ela v pozici nejvyšších božstev.

V hebrejské tradici Ašéra a Jahve se společně objevují na úlomcích nápisů a různých střepech z naleziště Chorvat Tejman v sinajské poušti a z naleziště Chirbet el-Kom nedaleko Hebronu. Na jedné z figurek lze nalézt nápis „pro mou paní Elat“, přičemž jméno Elat je odvozeno od nejvyššího boha Ela a může označovat právě Ašéru. Podle některých badatelů však texty nehovoří o bohyni, ale kultovním předmětu, který představoval Jahveho. Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Zapomněli na svého Boha Hospodina a sloužili baalům a ašerám...
Ašéra se v Bibli v souvislosti s modloslužbou, buď jako posvátný kůl, sloup či strom nebo jako bohyně spojovaná s Baalem. Tyto pasáže pravděpodobně odkazují na zvláště upravený strom zasvěcený této bohyni. Podle jedné zmínky judský král Ása zbavil svou matku Maaku jejího postavení za to, že uctívala Ašéru. Modlu bohyně poté podťal a spálil v Kdrónském úvalu.

atirat


 

 Hadi v Mezopotámii

 

 

Bůh Ningišzida a dvojice draků ušumgallu

Ningišzida byl předkem Gilgameše, který se podle eposu ponořil na dno vod, aby získal rostlinu života. Ale zatímco pak na břehu odpočíval a usnul, přišel had a snědl rostlinu. Had se stal nesmrtelným a Gilgamešovi bylo předurčeno zemřít.

 buh-ningiszida-usumgallu

Nejstarší známé vyobrazení dvou propletených hadů kolem hole je vyobrazení sumerského boha plodnosti Ningišzidy, který byl někdy zobrazován jako had s lidskou hlavou. Symbolem Ningišzidy byl had (v akkadštině hada nazývali bašmu a v sumerštině muš-ša-tur). V Sumeru byl had považovaný za pozitivní zvíře se schopností vlastního sebezrození. Vyobrazení na váze, věnované sumerským vládcem Gudeou z města Lagaše bohu Ningišzidovi, (22. stol. před K.). Váza byla považována za ochranný magický předmět.

Okřídlení draci s rohy a s předníma nohama, kteří z obou stran podpírají boha Ningišzidu (propletené hady), měl v akkadštině stejné jméno bašmu (v sumerštině ušum). Tato bytost byla také známá jako ušumgallu (v sumerštině ušumgal).
(info z knihy: Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu: Prosecký, Hruška, Součková, Břeňová, 2003, Libri, str. 171)
(info z knihy: Bohové, démoni a symboly starověké Mezopotámie: J. Black, A. Green, 1999, Volvox Globator, str. 82)

Zmije růžkatá (Cerastes cerastes) je mírně jedovatý had, žijící na Středním východě, má na hlavě dva hrotům podobné záhyby kůže. V umění se forma hada se dvěma růžky vyrůstajícími z čela vyskytuje na kassitských kamenech kudurru a v novoasyrském umění jako prvek vzorů pečetí a ve formě magických ochranných sošek.

 


 

Mezopotámský Adam a Eva

Strom, had a dvě sedící bytosti, podle pečetního válečku z konce 3. tisíciletí před K. Výjev též někdy označován jako „Mezopotámský Adam a Eva“
(info z knihy: Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu, Prosecký, Hruška, Součková, Břeňová, 2003, Libri, str. 172)

strom-poznani-mezopotamie

Podle Josepha Campbella v knize Mýty Západu se může jednat o zahradu nevinnosti doby bronzové, kde mají být utrženy dva vytoužené plody datlové palmy: ovoce osvícení a nesmrtelného života. Ženská postava vlevo před hadem je téměř jistě bohyně Gula-Bau (obdoba bohyně Demeter a Persefone), zatímco postava vpravo, který není smrtelníkem, ale bohem, jak poznáváme podle jeho rohaté měsíční koruny, téměř s jistotou je to její milovaný syn-manžel Dumuzzi, „Syn propasti: Pán stromu života“, věčně umírající a věčně z mrtvých vstávající sumerský bůh, který je archetypem inkarnované bytosti.

 


Had (Drak) Illujanka

 illujanka-had

Had (drak) Illujanka je mytologická postava chetitské literatury. Illujanka představoval letní sucho a podle mýtu s ním bojoval bůh bouře, vláhy a vegetace. Mýtus existoval ve dvou verzích a v obou variantách bůh bouře hadovi nejprve podlehl a konečného vítězství dosáhl jen lstí a díky lidské pomoci. Podle první verze svolal po porážce bohy a požádal svou dceru Inaru, aby uspořádala hostinu a hada opila. Inara hada i jeho děti vylákala z jeskyně, nakrmila je a napojila, a posléze, když nebyli schopni zalézt zpět, přizvala člověka, aby draka spoutal. Bůh bouře mu pak zasadil smrtící úder.
Ve druhé verzi připravil had boha bouře o oči a srdce. Oslepený bůh pak zplodil s dcerou smrtelného chudáka syna a ten se později oženil s Illujankovou dcerou. Jako věno si od tchána vyžádal otcovy oči i srdce a vrátil mu je. Jakmile bůh bouře nabyl původních schopností, pustil se do nového boje s hadem a porazil ho. V obou verzích však onen nápomocný smrtelník zahyne.
(info z knihy: Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu, Prosecký, Hruška, Součková, Břeňová, 2003, Libri, str. 96–97)

 


 

Podle jedné verze je obrázku pastýřský bůh Dumuzi (manžel bohyně Iany) v ovčíně, obklopený démony Ugalla (Galla). Má být právě odveden do podsvětí náhradou za Inannu. Dumuzi pak umírá a stává se bohem podsvětí. Na obrázku jsou vedle Dumuziho hadi. Končetiny proměněné v hady mu umožňovaly prchat před démony.

Podle druhé verze jde o svázaného a uvězněného Enkiho (vlevo), který stvořil hada poznání a předává ho Tiamat (ta je předobrazem Evy), vedle je pak Enlil a Ninurta.

enki-hadi

 


Podle Josepha Campbella v knize Mytologie Západu tato adorační scéna zobrazuje hadí božstvo v lidské podobě, sedící na trůnu (vlevo). Před ním je ohnivý oltář. Věřícího, majitele pečeti, přivádí božstvo s korunou na hlavě. Vpravo je sluha boha na trůně – s hadem přehozeným volně přes hlavu. Vedle postavy stylizovaný hadí pletenec (připomínající dvoušrobovici DNA). Měsíc, zdroj vod života, visí nad číší v ruce boha, z níž bude přiváděný zasvěcovaný pít. Jedná se o spojení hadího boha, poháru nesmrtelnosti a měsíce.
Akkadské válečkové pečetidlo, Tell Asmar, asi 2350–2150 př. n. l.

zaklinac-hadu

 


 

Hadí bůh Nirah:

Hadí bůh Nirah byl uctívaný ve městě Dér (později také v E-kuru v Nipuru, kde jej považovali za ochranné božstvo chrámu a ochranného ducha). Jeho jméno vystupuje v rituálních textech. Hadí bůh Ihran byl bohem města Uru a pravděpodobně představoval řeku Eufrat. Ihranův kult byl později byl spojen s kultem Niraha. 

 hadi-demoni

 

Démonka Lamaštu

Obávaná démonka z podsvětí. Jejími oběťmi byly nenarozené děti nebo novorozenci. Vnikala do domu těhotné ženy a snažila se dotknout sedmkrát jejího břicha, aby způsobila smrt plodu. Unášela novorozené děti. Mívala hlavu lva, odhalená povislá ňadra, chlupaté tělo a nohy Anzúa (Imdugud) s ptačími drápy. U prsou jí saje mléko podsvinče a pes. V rukou drží hady.

lamastu


 

Ostatní Mezopotámské motivy zde

Razítka se starověkými motivy zde