Hadi a mytologie v Americe

hadi-aztekove-ilu

 

Mezoamerická – aztécká mytologie

V mýtech mexických indiánů nazvaných Děti Opeřeného hada se píše: „Na samém počátku všeho byl pouze velký Otec Živitel a Matka Živitelka. Vznášeli se vysoko nad zemí v azurově modré obloze a vládli všehomíru. I stalo se jednoho dne, že Otec Živitel upustil svůj drahý nůž ze vzácného zeleného obsidiánu. Sotva se nůž dotkl země, zrodilo se z toho doteku tisíc šest set bohů a ti osídlili svět. Nejmocnější ze všech byli čtyři bratři – Huitzilopočtli, zvaný Kolibřík jihu, Tezcatlipoca – Dýmající zrcadlo, Quetzalcoatl – Opeřený had a Tlaloc – Ten, který dává rostlinám klíčit.“ Svět měli rozdělený do světových stran a „západ patřil bílému Opeřenému hadovi, bohu života a světla“. (Slovo coatl znamená had.)

 hadi-mix


Hunab Ku

Hunab Ku doslova znamená v mayském nářečí „Jeden bůh“.
Bůh stvořitel, který stvořil lidi z kukuřice. Tento bůh v sobě spojoval dva protipóly: zemi a oblohu. Jeho symbolem byl chřestýš (had ztělesňující zemi) a pták quetzal (peří ptáka „kvesala“ si Mayové cenili stejně jako drahokamu). Tento nejvyšší a nejmocnější bůh byl však běžnému životu poněkud vzdálený, proto se mayský kult soustředil hlavně na jeho syna Itzammu.
(info z knihy: Encyklopedie bohů a mýtů předkolumbovské Ameriky, Mexiko a střední Amerika, Klápšťová K., Krátký Č J., Libri, str. 63)

hunab-ku-chrestys

 


Itzamná: „Dům leguána či kajmana“

Itzamná (itzam v překladu znamená kajman, leguán, velká ryba). Bůh Itzamná má však také těsnou spojitost s mayským ptačím božstvem Vucub Caquix (Obří pták), které bylo jeho nebeským aspektem. Itzamná byl pán nebes, vládce dne a noci. Stál v čele mayského panteonu. Šlo o významné mayské božstvo spojované s léčitelstvím, deštěm a ohněm. Itzamná lidem přinesl znalost zemědělství, kalendáře, písma a další vynálezy. Itzamná býval zobrazován velmi starý člověk sedící na trůně, býval znázorněn s kulatýma hadíma očima, s velkým tupým nosem, s bezzubými ústy nebo s jedním zubem. V poklasickém období se někdy znázorňuje v podobě kajmana nebo v podobě dvouhlavého podmořského hada. Jeho znakem jsou dva hadi, kteří k sobě leží zády.

itzamna2

Itzamná je někdy je malován s ženskými rysy, což ukazuje, že jde o duální božstvo. Ztělesňoval protiklady našeho světa: země-obloha, život-smrt, muž-žena, světlo-tma. Božstvo Itzamná bylo také spojeno s posvátným světovým stromem (ceiba), který spojoval oblohu, zemi a Xibalbu, podsvětí Mayů. Mayové věřili, že svět vznikl v ohromném domě, jehož stěny a střechu tvořila těla obrovských plazů. Každý z nich měl svůj vlastní směr a barvu. Itzamná byl při rituálech mayského Nového roku vzýván, aby odvrátil pohromy. K jeho poctě byli obětováni psi, ale často také lidé. V Chichem Itzá oběti přijímal veliký krokodýl, který Itzamnu symbolizoval.
(zdroj: Encyklopedie bohů a mýtů předkolumbovské Ameriky, Mexiko a střední Amerika, Klápšťová K., Krátký Č J., Libri, str. 73–74 , Encyklopedie bohů: Michael Jordan, Volvox globator, 1997, str. 215)

 


Coatlicue – „Ta, která nosí sukni z hadů“  

Jedno z centrálních božstev Aztéků. Byla božstvem smrti, znovuzrození – a zároveň byla ztělesněním země a patronkou jara a zahradníků. Podle legend se Coatlicue živila lidskými mrtvolami. Měla 400 synů, hvězd jižní oblohy, a dceru Coyolxauhqui („Ta, jejíž tvář je tetována chřestýši“ nebo „ta, která má na tváři zlaté rolničky“). Coatlicue je rovněž matkou dvojčat Quetzalcoatla a Tezcatlipoca. Když jednou zametala ve svém chrámu na Hadí hoře v Coatepecu nedaleko Tuly, byla oplodněna peříčkem. Její děti to velmi rozzlobilo a rozhodly se jí setnout hlavu za to, že se nechala tak zneuctít. V okamžiku, kdy se na ní vrhly, porodila Coatlicue slunečního boha Huitzilopochtiho v plné zbroji, který pak zabil Coyolxauhqui a její bratry, což symbolizovalo triumf dne nad nocí. Tuto prvotní bitvu připomíná Velký chrám v Tenochtitlanu. (Podle jiné legendy byla bohyně Coyolxauhqui spojencem Huitzilopochtiho, který ji už nemohl zachránit, a tak jí setnul hlavu, kterou vyhodil do oblak, kde se proměnila v měsíc.)
Bývala uctívána jako hlavní božstvo v Tlatelolku do roku1473. Po skončení války s tímto městem (1473) si vítězové z Tenochtitlanu vynutili, aby poražení Tlatelolkové nahradili její kult uctíváním Huitzilopochtliho. I nadále ale Coatlicue zůstala ústřední postavou shluku ženských božstev, jejichž podoba a rozsah působení se navzájem velmi podobaly.


(zdroj: Encyklopedie bohů a mýtů předkolumbovské Ameriky, Mexiko a střední Amerika: Klápšťová K., Krátký Č J., Libri, str. 43–44; Encyklopedie bohů: Michael Jordan, Volvox globator, 1997, str. 95)

coatlicue-cihuacoatl

Cihuacoatl (Žena – had)

Jedna z podob Coatlicue. Byla patronkou dvojčat. Ženám, které jí byly obětovány, byla usekávána hlava. Cihuacoatl se údajně toulávala po ulicích a všechny děsila svým křikem.

(zdroj: Encyklopedie bohů a mýtů předkolumbovské Ameriky, Mexiko a střední Amerika: Klápšťová K., Krátký Č J., Libri, str. 41–42)

 


Quetzalcoatl

quetzalcoatl4

Quetzcalcoatl spojuje zemi s nebem, na jeho počest byly vybudovány ty nejvelkolepější chrámy (např. v Teotihuacánu nedaleko Ciudad de Mexico) a bylo mu přisuzováno i zasazení prvních kukuřičných polí, tedy začátek pěstování plodiny, která je dodnes nejdůležitější složkou středoamerického jídelníčku. Traduje se o něm mnoho příběhů. Nejznámější příběh vypráví o jeho bratrovi Tezcatlipocaovi, který mu záviděl jeho oblíbenost a spolčil se proto s Tlazolteotl, hříšnou bohyní chlípnosti. Společně připravili Quetzalcoatlovi a jeho sestře speciální odvar a opili je, což vedlo k jejich incestnímu sexuálnímu styku. Poté to pověděli ostatním bohům a Quetzalcoatl byl natolik zahanben, že odplul na voru z hadů na východ a slíbil, že se jednoho dne vrátí.

quetzalcoatl

Zde najdete další vyobrazení Urobora a hadích pletenců v různých kulturách.


 

Tlaloc

„Ten, který dává rostlinám klíčit.“

tlaloc


 

Mictlantecihuatl

Mictlantecihuatl

 


Tzitzimitl

Tzitzimitl:

 


Dvojhlavý had

Ochranný aztécký amulet, sloužil proti nemocem a symbolizoval sílu a plodnost. Přivolával déšť. Byl součástí obřadu boha Taloce. Boha hor, deště a pramenů. Tento amulet byl vyrobený z tyrkysu a vykládaný mušlemi.

dvojhlavy-had

razidla-aztekove


Chřestýš

Chřestýš byl Aztéky považován za nejmocnějšího z plazů. Tato zvířata byla uctívána jako symboly matky země. Protože vylézali z děr v zemi a kvůli své jedovatosti se tito hadi současně spojovali s podsvětím. Chřestýš byl symbolem boha Hunab Ku (had ztělesňující zemi).
U Mayů nosil kněz, který čněl vysoko který čněl vysoko nad ostatní příslušníky kněžského stavu, titul tzab-can, což doslova znamená chřestýš. Jeho znak ukazuje dva hady, kteří u sebe leží zády, což je současně symbol boha jménem Itzamná (syn boha stvořitele Hunab Ku).

chrestys 

 


Jihoamerická – Incká mytologie

Incká říše (kečuánsky Tahuantinsuyo, novějším přepisem Tawantinsuyu „Čtyři země“; španělsky Imperio Inca) byla státním útvarem v Jižní Americe, rozkládající se v hornatých andských oblastech na území dnešních států Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Chile a Argentiny. Byla to ve své době největší indiánská říše amerického kontinentu. Zanikla v 1. třetině 16. století pod náporem španělských dobyvatelů, vedených conquistadorem Franciskem Pizarrem. Ti využili rozepří ve vládnoucí rodině Inků (z tohoto panovnického titulu je i odvozeno jméno státu) i vážných vnitřních rozporů jejich mnohonárodnostní, kulturně různorodé říše a během jednoho roku ji vojensky rozdrtili – pomohla jim k tomu i nadřazenost evropské výzbroje a taktiky, spolu s působením do incké populace přivlečených smrtelných nakažlivých nemocí. Nepatrný zbytek říše pod vládou boční linie Inků vydržel v horách okolo pevnosti Vilcabamba až do roku 1572, kdy byl rovněž dobyt Španěly. Noví koloniální páni systematicky zničili většinu hmotných i duchovních pozůstatků po Incích. Ve vědomí kečujských Indiánů však určité pozitivní povědomí o incké státnosti přetrvalo a bylo znovu oživeno po rozpadu španělské koloniální říše. K odkazu Incké říše se dnes silně hlásí zejména Peru, na jehož území leželo jádro tohoto útvaru a kde žijí i potomci těch, kdo jej založili.

Incké mýty byly tradovány ústně, do doby než je Španělští kolonizátoři zaznamenali. Někteří odborníci věří, že incké mýty byly zaznamenávány na quipus, andské provázky s uzlíky. Inkové věřili v reinkarnaci. Smrt pro ně byla pouze přechodem do dalšího světa.Inkové prováděli lidské oběti jen zřídka, šlo výhradně o dětská obětování, a to hlavně během nebo po uplynutí důležitých událostí, například korunovace nebo úmrtí panovníka. Děti z urozených rodin byly omámeny drogami, udušeny a pohřbeny na posvátných místech.

 jaguar-hadi

Keramická mísa s tančícím jaguárem a hady, Incká kultura

 


Virakocha (Apu Kon-Tiki Viracocha)

Virakocha (Mořská pěna, Obyvytel prostoru, Věčné světlo). Slovo "kocha" znamená keč. jezero (životodárná a tvořivá voda). Virakocha byl nejvyšším a jediným bohem Inků. Stvořil svět, slunce i všechny ostatní bohy, lidi i zvířata. Měl syna Intiho (boha Slunce) a dceru Mamu Killyu (bohyni Měsíce). Virakocha stvořil nejprve svět temna a první lidi z kamenů - ty ale později zničil velkou potopou, protože se na ně rozzlobil. Nové lidi nakonec stvořil z hlíny. Namaloval jim jejich tradiční oděvy, přidělil jim jejich jazyky, písně i národní jídla či způsoby účesů. Pak je poslal na všechny strany světa, aby se tam vynořili z jezer a hor. Vymodeloval z hlíny také zvířata a poručil jim osídlit celý svět. Virakocha putoval po zemi jako tulák, učil lidi pracovat a žít, dělal zázraky, léčil nemocné, uzdravoval nevidomé. Lidé jej přesto chtěli ukamenovat, ale jeho oheň, jenž vyšlehl z nebes, kameny spálil. Daleko na severu vstoupil do moře a navždy zmizel v jeho vlnách. Teprve pak jej začali všichni uctívat a stavět mu chrámy.
Virakocha v oblasti And možná představuje i několik bytostí, které si dokonce vzájemně odporují. Jejich činy komplikují jejich dešifraci, přinášejí řadu nejasností a zmatků. Někdy je tvůrcem prospěchu a užitku, jindy je naopak bořitelem, podvodníčkem a zlomyslným bohem. Důvodem jsou i nepřesné informace španělských kromikářů, jejich různé interpretace či dokonce míšení mýtů o stvoření od různých andských etnik z předinckého období.
(info z knihy: Malá encyklopedie bohů a mýtů Jižní Ameriky, Mnislav Zelený-Atapana, Libri, str. 192–193)

viracocha

Na obrázku je vyobrazen Viracocha s blesky v pobobě hadů, relief na Bráně Slunce v Tiahuanacu.

 


 

Duhoví hadi

Na fasádě stavby Huaca el Dragón je znázorněno spojení hada a duhy. Duha má v představách andských indiánů i Inků podobu hada, který ovládá noční oblohu během dešťů. Ve dne je duha vidět na obloze jako mnohobarevní duhoví hadi, během noci vidět není, protože to jsou hadi černí.
Mnohobarevní duhoví hadi mají dvě hlavy – na každé straně oblohy jednu. Jednou hlavou vychází duha z pramenů řek a svým tělem jako luk přechází oblohu, aby se další hlavou zase vrátila k zemi do jiného pramene. 
(info z knihy: Malá encyklopedie bohů a mýtů Jižní Ameriky, Mnislav Zelený-Atapana, Libri, str. 37–38)

 huaca-el-dragon-brana


 

jizni-amerika

Podle představ andských národů byl svět prostoupen jasnou duchovní energií; třpytivými světy nadpřirozených bytostí, klikatících se blesků, zářivě jasného sněhu a blyštění drahých kovů a minerálů. S metaforami světla a barev pracovali i umělci a řemeslníci. Motivy na keramice, špercích i textiliích jsou odvozeny z duchovních kvalit svých komponent. Zlato bylo pokládáno za posvátné médium. Vhození zlata do jezera znamenalo obětovat duchovní světlo duchům předků, kteří přebývali ve vodě. Podle mýtů vznikly tyto vody z řek, jež se utvořily z deště padajícího z posvátného nebe. Tuto představu zářícího světa si staří Inkové spojovali s mýtem o stvoření, kde hrála úlohu tzv. "zlatá hůl". Jezero Titicaca chápali jako "Místo vystoupení" a metaforu pro duchovní znovuobrození.
(info z knihy: Mytologie (bohové, hrdinové, mýty), Arthur Cotterell, Slovart, 2007, str. 297)

  


 

Ostatní Indiánské motivy zde

Razítka se starověkými motivy zde