Hadi a mytologie v Americe

hadi-aztekove-ilu

 

Mezoamerická – aztécká mytologie

V mýtech mexických indiánů nazvaných Děti Opeřeného hada se píše:Na samém počátku všeho byl pouze velký Otec Živitel a Matka Živitelka. Vznášeli se vysoko nad zemí v azurově modré obloze a vládli všehomíru. I stalo se jednoho dne, že Otec Živitel upustil svůj drahý nůž ze vzácného zeleného obsidiánu. Sotva se nůž dotkl země, zrodilo se z toho doteku tisíc šest set bohů a ti osídlili svět. Nejmocnější ze všech byli čtyři bratřiHuitzilopočtli, zvaný Kolibřík jihu, Tezcatlipoca – Dýmající zrcadlo, Quetzalcoatl – Opeřený had a Tlaloc – Ten, který dává rostlinám klíčit.“ Svět měli rozdělený do světových stran a „západ patřil bílému Opeřenému hadovi, bohu života a světla“. (Slovo coatl znamená had.)

 


Coatlicue 

Coatlicue – „Ta, která nosí sukni z hadů“ představovala ztělesnění země. Kosmický had Coatlicue měl dvojčata Quetzalcoatla a Tezcatlipoca.

coatlicue

 


Quetzalcoatl

Quetzcalcoatl spojuje zemi s nebem, na jeho počest byly vybudovány ty nejvelkolepější chrámy (např. v Teotihuacánu nedaleko Ciudad de Mexico) a bylo mu přisuzováno i zasazení prvních kukuřičných polí, tedy začátek pěstování plodiny, která je dodnes nejdůležitější složkou středoamerického jídelníčku. Traduje se o něm mnoho příběhů. Nejznámější příběh vypráví o jeho bratrovi Tezcatlipocaovi, který mu záviděl jeho oblíbenost a spolčil se proto s Tlazolteotl, hříšnou bohyní chlípnosti. Společně připravili Quetzalcoatlovi a jeho sestře speciální odvar a opili je, což vedlo k jejich incestnímu sexuálnímu styku. Poté to pověděli ostatním bohům a Quetzalcoatl byl natolik zahanben, že odplul na voru z hadů na východ a slíbil, že se jednoho dne vrátí.

quetzalcoatl

Zde najdete další vyobrazení Urobora a hadích pletenců v různých kulturách.


 

Tlaloc

„Ten, který dává rostlinám klíčit.“

tlaloc


 

Mictlantecihuatl

Mictlantecihuatl

 


Tzitzimitl

Tzitzimitl:

 


Dvojhlavý had

Ochranný aztécký amulet, sloužil proti nemocem a symbolizoval sílu a plodnost. Přivolával déšť. Byl součástí obřadu boha Taloce. Boha hor, deště a pramenů. Tento amulet byl vyrobený z tyrkysu a vykládaný mušlemi.

dvojhlavy-had

 

 


Jihoamerická – Incká mytologie

Incká říše (kečuánsky Tahuantinsuyo, novějším přepisem Tawantinsuyu „Čtyři země“; španělsky Imperio Inca) byla státním útvarem v Jižní Americe, rozkládající se v hornatých andských oblastech na území dnešních států Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Chile a Argentiny. Byla to ve své době největší indiánská říše amerického kontinentu. Zanikla v 1. třetině 16. století pod náporem španělských dobyvatelů, vedených conquistadorem Franciskem Pizarrem. Ti využili rozepří ve vládnoucí rodině Inků (z tohoto panovnického titulu je i odvozeno jméno státu) i vážných vnitřních rozporů jejich mnohonárodnostní, kulturně různorodé říše a během jednoho roku ji vojensky rozdrtili – pomohla jim k tomu i nadřazenost evropské výzbroje a taktiky, spolu s působením do incké populace přivlečených smrtelných nakažlivých nemocí. Nepatrný zbytek říše pod vládou boční linie Inků vydržel v horách okolo pevnosti Vilcabamba až do roku 1572, kdy byl rovněž dobyt Španěly. Noví koloniální páni systematicky zničili většinu hmotných i duchovních pozůstatků po Incích. Ve vědomí kečujských Indiánů však určité pozitivní povědomí o incké státnosti přetrvalo a bylo znovu oživeno po rozpadu španělské koloniální říše. K odkazu Incké říše se dnes silně hlásí zejména Peru, na jehož území leželo jádro tohoto útvaru a kde žijí i potomci těch, kdo jej založili.

Incké mýty byly tradovány ústně, do doby než je Španělští kolonizátoři zaznamenali. Někteří odborníci věří, že incké mýty byly zaznamenávány na quipus, andské provázky s uzlíky. Inkové věřili v reinkarnaci. Smrt pro ně byla pouze přechodem do dalšího světa.Inkové prováděli lidské oběti jen zřídka, šlo výhradně o dětská obětování, a to hlavně během nebo po uplynutí důležitých událostí, například korunovace nebo úmrtí panovníka. Děti z urozených rodin byly omámeny drogami, udušeny a pohřbeny na posvátných místech.

 jaguar-hadi

Keramická mísa s tančícím jaguárem a hady, Incká kultura

 


Virakocha (Apu Kon-Tiki Viracocha)

Virakocha (Mořská pěna, Obyvytel prostoru, Věčné světlo). Slovo "kocha" znamená keč. jezero (životodárná a tvořivá voda). Virakocha byl nejvyšším a jediným bohem Inků. Stvořil svět, slunce i všechny ostatní bohy, lidi i zvířata. Měl syna Intiho (boha Slunce) a dceru Mamu Killyu (bohyni Měsíce). Virakocha stvořil nejprve svět temna a první lidi z kamenů - ty ale později zničil velkou potopou, protože se na ně rozzlobil. Nové lidi nakonec stvořil z hlíny. Namaloval jim jejich tradiční oděvy, přidělil jim jejich jazyky, písně i národní jídla či způsoby účesů. Pak je poslal na všechny strany světa, aby se tam vynořili z jezer a hor. Vymodeloval z hlíny také zvířata a poručil jim osídlit celý svět. Virakocha putoval po zemi jako tulák, učil lidi pracovat a žít, dělal zázraky, léčil nemocné, uzdravoval nevidomé. Lidé jej přesto chtěli ukamenovat, ale jeho oheň, jenž vyšlehl z nebes, kameny spálil. Daleko na severu vstoupil do moře a navždy zmizel v jeho vlnách. Teprve pak jej začali všichni uctívat a stavět mu chrámy.
Virakocha v oblasti And možná představuje i několik bytostí, které si dokonce vzájemně odporují. Jejich činy komplikují jejich dešifraci, přinášejí řadu nejasností a zmatků. Někdy je tvůrcem prospěchu a užitku, jindy je naopak bořitelem, podvodníčkem a zlomyslným bohem. Důvodem jsou i nepřesné informace španělských kromikářů, jejich různé interpretace či dokonce míšení mýtů o stvoření od různých andských etnik z předinckého období.
(info z knihy: Malá encyklopedie bohů a mýtů Jižní Ameriky, Mnislav Zelený-Atapana, Libri, str. 192–193)

viracocha

Na obrázku je vyobrazen Viracocha s blesky v pobobě hadů, relief na Bráně Slunce v Tiahuanacu.

 


 

Duhoví hadi

Na fasádě stavby Huaca el Dragón je znázorněno spojení hada a duhy. Duha má v představách andských indiánů i Inků podobu hada, který ovládá noční oblohu během dešťů. Ve dne je duha vidět na obloze jako mnohobarevní duhoví hadi, během noci vidět není, protože to jsou hadi černí.
Mnohobarevní duhoví hadi mají dvě hlavy – na každé straně oblohy jednu. Jednou hlavou vychází duha z pramenů řek a svým tělem jako luk přechází oblohu, aby se další hlavou zase vrátila k zemi do jiného pramene. 
(info z knihy: Malá encyklopedie bohů a mýtů Jižní Ameriky, Mnislav Zelený-Atapana, Libri, str. 37–38)

 


 

Podle představ andských národů byl svět prostoupen jasnou duchovní energií; třpytivými světy nadpřirozených bytostí, klikatících se blesků, zářivě jasného sněhu a blyštění drahých kovů a minerálů. S metaforami světla a barev pracovali i umělci a řemeslníci. Motivy na keramice, špercích i textiliích jsou odvozeny z duchovních kvalit svých komponent. Zlato bylo pokládáno za posvátné médium. Vhození zlata do jezera znamenalo obětovat duchovní světlo duchům předků, kteří přebývali ve vodě. Podle mýtů vznikly tyto vody z řek, jež se utvořily z deště padajícího z posvátného nebe. Tuto představu zářícího světa si staří Inkové spojovali s mýtem o stvoření, kde hrála úlohu tzv. "zlatá hůl". Jezero Titicaca chápali jako "Místo vystoupení" a metaforu pro duchovní znovuobrození.
(info z knihy: Mytologie (bohové, hrdinové, mýty), Arthur Cotterell, Slovart, 2007, str. 297)

 

 

Ostatní Indiánské motivy zde

Razítka se starověkými motivy zde